Cesta do nebe

A je to tu, den D nastal, mé velké setkání se smrtí a umíráním mých nejbližších. Mí dva nejbližší staroušci, mužské vzory, odešli během krátké doby do nebe.

Jejich polovičky zůstaly doma samy a musí si na samotu zvykat. Ale oni přece nezůstanou sami, mají nás a je dobré, aby to věděli. Navštivte je, zatelefonujte jim, mají v nás přece oporu.

Každý své truchlení prožívá jinak, ale je důležité prožít ho, nedržet ho v sobě, na pláči přece není nic špatného. Někdo si o samotě popláče, někdo si o tom potřebuje popovídat, zavzpomínat. I kdyby o tom mluvili pořád dokola, poslouchejte je, nepřerušujte je, i když to je někdy náročné. Vždyť i Vy se s tím potřebujete smířit…

Když se ohlédnete za Vaším životem a zjistíte, že jste se ke svému blízkému chovali dobře, nic si nevyčítáte, je to velké štěstí. 😊

Jsem strašně moc ráda, že jsem si v této hektické době na ně vždy udělala čas, přijela k nim na návštěvu nebo jim alespoň zavolala. Je jasné, že bych něco mohla udělat jinak, kdo chce, vždycky si něco najde. Ale čím si pomůžu, žít s výčitkami do konce života nebo si dát pozor pro příště, u mých dalších blízkých?

Někdy už o starouška pomalu „přijdete“, aniž by umřel. Více spí, už neslyší nebo nevidí…….. O to to je snad horší, ale zase si na jejich nepřítomnost zvykáte postupně. Už ho nevidíte na sedačce vždy když přijdete na návštěvu, ale víte, že leží v ložnici, ještě tam někde je.

Někteří nevidí, neslyší, nemůžete si s nimi promluvit, povědět si naposledy něco důležitého. Můžete ho jen držet, objímat, být s ním a doufat, že to cítí, že Vás pozná, že o Vás ví. Já myslím, že ano.

Bohužel někdy i nechtějí, abychom je teď viděli, vnímají, že už to nejsou oni, zhubli, jsou bez vlasů a přejí si, abychom si je pamatovali, když byli zdraví. Je to pro nás těžké, ale chápeme to a respektujeme.

Jsem moc ráda, že v dnešní době je možnost zemřít doma a existují organizace, které nám vše umožňují zvládnout co nejlépe. Jsou naší oporou, stožárem, majákem, mají to vychytané. Nemusíte už zkoušet další věci a přemýšlet, jestli to je pro naše blízké dobré nebo ne. Najednou se zklidníte a užíváte si poslední společné chvíle.  My jsme měli Bárku-domácí hospic.

Už tady fyzicky nejsou, jsou už jen v našich představách, ale je potřeba jít dál, vždyť nás tu přece ještě nějaké hezké věci, cíle čekají. Oni tam na nás v nebi počkají a zatím si popovídají s ostatními blízkými, kteří přešli na druhý břeh. A určitě na nás dávají pozor 😊.

Jejich energie je tu stále. A nám nezbývá než jim přát klid a mír v duši. Mějte se tam hezky 😊! A za pár let se zase setkáme – v nebi……….