Kam jsem to jen dala?

Někdy se stane, že nevím, kam jsem dala nějakou věc. Stává se to mně, mým dětem, považuji to za normální. Není to často a ono se to někde najde.

Jednou moje babička nemohla najít sešit s poznámkami. Když jsem jí volala, jak se jí daří, tak se mi s tímto problémem svěřila. Stále přemýšlela, kam ten sešit dala a dokud ho nenašla, neměla klid. Objevil se na komodě na časopisech. Mrzelo mě, že jsem o jejím hledání nevěděla dříve, protože bych ji ušetřila trápení. Byli jsme totiž s dětmi u babičky a dědy na návštěvě, kde jsme zmiňovaný sešit i s pexesem a dalšími hrami uklízeli. V dobré víře jí pomoci a při povídání o jiných věcech jsem zmiňovaný sešit na komodu dala já. Babičce jsem to v telefonu řekla a hlavně ji několikrát a opakovaně ujistila, že ještě si vše dobře pamatuje. To já jsem to dala špatně.

Často jsem o tom pak přemýšlela. Mladí se nezabývají tím, že občas nemohou něco najít, stane se. Ale pro staroušky to už je velký problém. Už mají strach, že se jim zhoršuje paměť a na dané věci se dívají jinak, vidí to jako začátek Alzheimerovy choroby.

Když tedy vidím, že mají dobrou paměť, tak chválím.

Jsem majetková účetní, pro kterou je velkým pomocníkem, co se týče umístění majetku, pan správce, který příští rok odchází do důchodu. Stačí si zajít pro radu, kde dotyčná věc je a on hned ví. Obdivuju ho a chválím a chválím a trochu se i stydím, že já si to tak dobře nepamatuji.

Je dobré si paměť utužovat. Luštit křížovky, číst si časopisy, noviny.