Když staroušci potřebují pomoct

Když jsme byli malí, rodiče se o nás starali, prarodiče hlídali, čas plyne a karty se obrací.

Někdy se ze staroušků stávají miminka a my jejich rodiči. U každého se to projeví jinak, někomu méně a jinému více, kdy už je čas je i jako miminka přebalit nebo hlídat, aby se neztratili. Někdo pomáhá s radostí, dělá to automaticky, u přebalování se nepozastavuje, někdo s tím má problém. Kolikrát si i myslíme, že to nezvládneme, a když na danou věc přijde, sami sebe příjemně překvapíme 🙂 .

Pokud se staroušci znovu nestali „miminky“, je dobré odlišit, kdy pomáhám a kdy už dělám sluhu.

Pokud to jde, tak potřebují být samostatní, pohyb je důležitý, mají nějakou činnost. Někteří staroušci to ví, pokud to ještě zvládnou, pomoci nechtějí. V těchto případech tedy pomáhám „očima“. A to je především u mé babičky a dědy na návštěvě, kdy nám chtějí donést pití nebo buchtu z přízemí. Když to přinést nemohu, jdu jim alespoň naproti. Také automaticky sklízím ze stolu nádobí. Ale pozor, abyste při uklízení nenadělali víc škody než užitku jako já tenkrát – viz. článek Kam jsem to jen dala?

Někteří staroušci zase moc rádi pomoc využijí nebo spíše zneužijí, až se to bohužel dostane do stádia, kdy už jim tělo a mysl tak zeslábne, že nemají moc šancí vše napravit a získat svou „sílu“ zpět. Většinou se to stane v době, kdy onemocní nebo mají úraz.

Nejvíce všem do života zasáhne, když se starouškům stane úraz – přestanou být samostatní, s ohledem na věk se prodlouží i rekonvalescence. Nám se tím mění život.

To, že máme o ně strach a přejeme jim brzké uzdravení bez následků je samozřejmé. Nám se během uzdravování změní život a plány. Díky tomu i vidíme, jak dokáží fungovat naši sourozenci, ostatní příbuzní, zda si povinnosti rozdělíme…. Pokud ještě mají nějaké hospodářství a bydlíte v jiné vesnici nebo městě, je to o to horší. Když ze stejné vesnice nepomůžou např. z důvodu „zapáchání“ zvířat a vy jezdíte ve sněhové kalamitě sem a tam, je to smutné.

Hodně na uzdravení staroušků záleží i na naší lásce a přístupu k nim.

Udržet si pozitivní přístup je někdy těžké, obzvlášť když se z pacienta stane morous. Bohužel někteří, když jsou nervózní, tak jsou zlí. Vydržte! Zvládněte to! Láska hory přenáší. Měla jsem možnost vidět uzdravování téměř stejného úrazu – na jedné straně se můj děda uzdravoval s láskou, povzbuzením, na druhé straně se jiný muž uzdravoval s nepochopením.

Bohužel někteří lidé pochopí, co všechno nemocný člověk prožívá, až se mu to taky stane. Velice se pak podivují, že chodit s berlemi není tak jednoduché atd….Někteří nejsou zvyklí se začít najednou o někoho starat. Někdy na to přijdou pozdě. Tělo a mysl starouška tak zeslábne, až už je bohužel pro něho lepší jít do „jiného světa“.

Kdyby se každý člověk dokázal na chvíli vcítit do role toho druhého, byl by svět krásnější.

Vidíte, že se někdo chová k nemocnému špatně? Nepodporujte je v tom. Ukažte jim lásku, jinou možnost. Je to někdy obtížné? Jste někdy sami proti světu? Co se dá dělat. Můžete ale žít s tím, že jste to zkusili! Jako já.

Každý den můžeme pomáhat i cizím starouškům a nestojí nás to moc úsilí, jen vidíme jejich radost.

V obchodě nás poprosí, zda jim přečteme složení výrobku nebo cenu, zda podáme z vrchního regálu danou věc. Dokonce jsem i jedné paní dávala s úsměvem batoh na druhé rameno a přemýšlela, jak si ho doma asi sundá. Nevím, zda to je pomáhání, ale když jdu po přechodu s nějakým starouškem, zpomalím a říkám si, že se mu přechází lépe 🙂

Každý den můžeme změnit život k lepšímu, ovlivnit život někoho druhého. Pomáhejte, vnímejte. Kolikrát se stačí jen usmát a někomu zkrásníte den. Láska, pozitivní přístup a obklopování se dobrými lidmi, uzdravuje.

Je to někdy těžké, já vím.

Líbil se tento článek? Budu moc ráda za Like nebo za jakoukoliv zpětnou vazbu na lucipech@starousci.cz.