Babičky a dědové nám stárnou

Někdo babičku a dědu nepoznal, zná je jen z vyprávění, z fotek, nebo umřeli, když byli malí a už si je nepamatují.

Někdo má ještě babičku, dědu, dokonce i prababičku a pradědu a mohou si užívat společné chvíle, nechat se od nich rozmazlovat, svěřovat se jim s trápením, poslouchat vyprávění z jejich dětství, moudrosti.

Jsou to krásné chvíle, ale bohužel i to jednou skončí.

Náš milovaný staroušek nám stárne, síly mu ubývají, a tak jako oni o nás dříve měli strach, tak teď o ně máme větší strach my. Pomaličku se stávají dětmi, hlídáme je na nákupech, aby se nezatoulali, někdy už nezadrží stolici nebo už jsou ležící, tak je jako miminka přebalujeme.

Vidíte, že jim vrásky přibývají, tělo slábne, jsou čím dál unavenější, bohužel se objevují i vážné nemoci a vy se připravujete na jejich odchod. Čím jste starší, tím to více vnímáte a je to o to těžší.

Je na čase splatit dluh, tu možnost, že jsme s nimi mohli strávit část života?

Starouška vozíme po doktorech nebo navštěvujeme v nemocnicích, pečujeme o něj, někdy si upravíme zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek, stávají se našimi dětmi. Je to fyzicky, psychicky i časově náročné.

Někdo to dělá s láskou, někdo z povinnosti, z donucení nebo jim vůbec nepomáhá, záleží na každém z nás. Každý má svou bolest, trápení, minulost, proto nikoho nesuďme a rozhodujme se a čiňme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A jak s oblibou říkám, i my jednou zestárneme…

Kolikrát je horší vidět, že je trápí, jak už nemají kontrolu nad svým tělem, uvědomují si, že už jim tady život končí, mají bolesti. Bude vám po nich smutno, víte, že se nedá nic dělat, čas nadešel, jen nevíte přesné datum.

Snažíte se s nimi užít společné chvíle, kterých už není mnoho, protože jsou čím dál unavenější, hodně pospávají, ale i přesto na vás čekají. Proto i když nebudete mít čas, tak na kratičkou návštěvu nebo zavolání si ho udělejte, nic vám to neudělá a druhého potěší.

Co se přesně ve staroušcích na samém konci odehrává poznáme, až budeme v jejich kůži. Ale konec je většinou těžký. Trápí je, že neuvidí vnoučátka vyrůstat, litují, že něco mohli udělat lépe a hlavně zda bude postaráno o jejich druhou polovičku. Pokud víte, že budete pro druhého, pak už osamoceného, oporou, „umírajícímu“ to řekněte nebo napište (když se necítíte to říct do očí), např. „Mamko, taťko, babi, dědo, neboj, my se o taťku, mamku, dědu, babičku postaráme, s domkem jí pomůžeme, nezůstane na všechno sama…….“ Je to důležité a umírající staroušek se zklidní.

Nezapomeňte i na jeho druhou polovičku, která si uvědomuje, že tu zůstane sama, dělejte jí společnost, povídejte si s ní, buďte jí oporou.

Znovu si i uvědomíme, že my tu možnost žít ještě máme a začneme lépe – jíst zdravěji, více dbát o své tělo, nic neodkládat.

Smrt je součástí života a skláním hlavu před tím, který umírání svého milovaného zvládá s lehkostí a samozřejmostí. Vidět totiž svého milovaného, jak trpí, a vy se před ním nesmíte rozbrečet, je fakt těžký. To může být i ten důvod, proč se ke konci nescházíte víc. Vidět uplakanou návštěvu by vám taky moc nepomohlo.

Ne každý má bohužel v sobě tu sílu to brát tak, jak to je, jako samozřejmost a součást života. I když vám srdce krvácí, vy se musíte usmívat.

Až ten čas nadejde, co víc si přát, než aby umřeli v poklidu, bez bolesti, s klidem a mírem v duši, s pocitem, že nejsou sami, měli možnost se s vámi rozloučit (někdy i jen ve snu). Vy jste připraveni na zavolání. Čeho? Že ten čas nadešel.

Je krásné mít babičku, dědu, prababičku, pradědu. Máte hezké zážitky, vzpomínky, ale i vás pak tolikrát čeká bolest s jejich odcházením a smrtí.

Co je lepší? Poznat je nebo nepoznat? Vyberte si sami.